VNITŘNÍ DÍTĚ

Ten, kdo se jen trochu zajímá o osobní rozvoj a duševní zdraví, už jistě někdy narazil na pojem "vnitřní dítě". Je to ta část nás, která si pamatuje veškeré bolístky duše, má přístup k naší zranitelnosti a k našim nejniternějším emocím. Já sama si ho vždy představuji jako Malého prince. Je to ta část, která nás umí propojit s naší tvořivostí, intuicí a zároveň i s veškerou bolestí, kterou jsme prožili jako děti tak, jak jsme si ji zapsali a uložili. Díky tomu se potom v dospělosti toto naše vnitřní dítě ozývá i ve chvílích, kdy potřebujeme reagovat z dospělé pozice. Dítě v nás se ale může cítit naštvaně nebo uraženě, smutně a zklamaně a i my, pokud své vnitřní programy nepřepíšeme, následně reagujeme stejně, jako reaguje naše vnitřní dítě. Ten, kdo má své vnitřní dítě spokojené a šťastné, zažívá radost ze života, je plný energie a život ho baví a dává mu smysl. Pokud ale naše vnitřní dítě trpí, trpíme my o to víc. Naše vnitřní dítě je nevinné, stejně jako ten Malý princ. Má v sobě laskavost, pravdivost a důvěru. Pokud je ale tato důvěra narušena, dítě se bojí, je ustrašené, bojí se projevit, nerado mluví před cizími lidmi nebo má strach z čehokoliv nového. A to se projevuje ve vašem životě tak, že neradi prezentujete, necítíte se dobře ve společnosti nebo se bojíte říct nahlas svůj vlastní názor. Přestavte si, jak byste utěšili takové malé dítě, když se bojí? Nejspíš byste na něj mluvili tichým hlasem, laskavě ho pohladili po vláskách a nejspíš byste jej i obejmuli. Proč toho někdy nejsme schopni udělat i s naším vnitřním dítětem? Jde o to, že v dětství jsme mohli zažívat nějaká omezení nějakou autoritou. Slyšeli jsme často různé zákazy, příkazy, kritiku, zažívali úzkost nebo stud a vytvořili jsme si tak potřebu dokonalosti. A tím si vytvoříme i vnitřního kritika. Vnitřního rodiče, který vnitřnímu dítěti spílá za každou malou chybu, trestá ho výsměchem nebo kritikou, která může dítě i zesměšňovat. Takové vnitřní dítě potom reaguje na vnitřního kritického rodiče do té doby, dokud v sobě neobjevíme ještě jednu - dospělou část. Ta by měla být jasná, věcná, racionálně uvažující a empatická. Co tedy udělat pro své vnitřní dítě? Prvním krokem je se s ním vůbec spojit. Ztište se a zkuste se spojit se svým vnitřním dítětem. Vnímejte, jak se má, jak se cítí, jak vypadá, zda je ustrašené nebo spokojené a zkuste vnímat, co by právě teď potřebovalo. Už jen tím, že se s ním začnete znovu spojovat, započne léčení. Můžete ho obejmout, pokud se nechá, nebo mu můžeme na začátek říct, že tu jste pro něj a s ním. Že už není samo. Uvidíte, co se bude dít a jak se potom budete cítit. Budu ráda, když mi napíšete, jakou máte s vnitřním dítětem zkušenost.